Proč mám starého koně?

Často slýchaná otázka, především od nekoňáků. Proč máš starého koně? Proč živíš a platíš důchodce, na kterém už skoro nejezdíš? V tomto článku se pokusím na tuto otázku přinést nějaké odpovědi 🙂

I když nevím, zda tohle bude vůbec někdo číst… koňák to číst nepotřebuje, ví a chápe. Člověk nekoňák si asi bude stejně ťukat na čelo po přečtení 🙂 Nevadí, i to je znamení, že svůj účel to splnilo, aneb na rozšiřování obzorů není nikdy pozdě. Svět není jenom černobílý a o věcech, které se nám líbí nebo je chápeme a souhlasíme s nimi. Svět je plný věcí, které nikdy nepochopíme a nebudeme jim rozumět, stejně jako těch, se kterými naprosto souzníme. A je to tak naprosto v pořádku.

Jak se to stane, že je člověk majitelem koňského důchodce? Prostě a jednoduše si pořídíte krásného mladého koně a uběhne pět, deset, patnáct let a najednou je to tady. Kůň zestárnul a už není tolik v kondici, je pomalejší, zdraví už mu tolik neslouží, ale pořád na Vás kouká se stejným výrazem jako zamlada. Najednou potřebuje více péče, jiné krmení, jiný management ustájení, prostě je úplně všechno jinak. Co fungovalo dosud, najednou nefunguje. A musíte začít přemýšlet a řešit. Co a jak vyřešit, přizpůsobit se, najednou už nestačí běžná péče, Váš senior potřebuje individuální péči. Jako ostatně každý senior 🙂 A úplně ze všeho nejvíc potřebuje vědět, že tu jste pořád pro něj a máte ho stále rádi jako předtím.

Možná stojí za to nejdřív trochu popsat, co to vlastně znamená mít vlastního koně. Znamená to zodpovědnost za něj, za celý jeho život. Kůň si nevybral Vás (ale i to se někdy přihodí :-), ale Vy jste si vybrali jeho. A celý jeho život závisí na Vašich rozhodnutích a možnostech. Bude mít takový život, jaký mu Vy zajistíte a dopřejete. Je to Vaše odpovědnost. Jistě, můžete namítnout, že koně můžete prodat, ano, můžete. Ale u starého koně už je to problém, náklady na jeho péči jsou vysoké, málokdo si dobrovolně pořídí starého koně a má takové možnosti, aby mu zajistil pohodlný podzim života. A rozhodně nechcete, aby Váš senior trpěl nedostatečnou péčí a skončil někde u handlířů, překupníků či na jatkách v Polsku. Po tom všem, co jste spolu prožili.

Vlastní kůň je parťák. Za ty roky spolu už se dokonale znáte, je to souhra, vztah založený na vzájemné důvěře, jste spolu se svým koněm již naprosto propojeni. Znáte ho jako své vlastní boty a on Vás samozřejmě také. Váš vztah už se vypiloval do takové míry, že v sekundě víte, co Váš kůň udělá, čtete si vzájemně myšlenky a už vlastně nemusíte ani nic „říkat“. Funguje to samo. Naprostá souhra a sjednocení dvou odlišných bytostí. A je úplně jedno, jestli v sedle nebo ze země. Víte hned, v jakém je Váš parťák rozpoložení a co můžete spolu dělat nebo co raději odložíte na jindy, až bude v lepší náladě. Víte už, co nedělat a jak se domluvit a Váš kůň Vám ochotně plní všechna Vaše přání, následuje Vás a respektuje. Jste si rovnocennými partnery. Toto je ideální stav, ke kterému je cesta dlouhá a trnitá a trvá i mnoho let. A ne vždy a s každým koněm se do tohoto stavu dostanete. Ale je to ta nejkrásnější odměna za to, že máte vlastního koně.

Této idylce předchází ale mnoho situací, kdy máte sto chutí koně prodat nebo ho alespoň přetáhnout lopatou po hlavě, doslova. Situace, kdy Vás kůň dokáže naštvat a vytočit, že byste ho nejraději nasekali do koňského salámu. Kdy jen bezmocně přihlížíte a říkáte si, proč zrovna já mám takového koně. Kdy se zoufale snažíte vymyslet řešení, jak koně přechytračit a vyzrát na něj a dostat ho tak tam, kam potřebujete. Kdy vzteky pomalu nevidíte, rozčilování samozřejmě nepomáhá, naopak situaci jen zhorší a pak už jen zadržujete slzy zoufalství a bezmoci. Jenže pak přijdou ty magické okamžiky, kdy najednou díky Vašemu koni situaci začnete vidět jeho očima a místo módu jak na něj, přepnete do módu, jak s ním. Pochopíte, proč se chová tak, jak se chová a dělá, co dělá. A že to nedělá schválně (většinou :-D). A najednou spolu najdete řešení. Důraz kladu na slovo SPOLU. A ono to najednou vše jde samo a hladce. Až si říkáte, proč mne to nenapadlo dřív. Ale nemohlo. Kůň je učitel a mění nás už jen tím, že je. My se měníme a posunujeme. Začneme být více vnímaví a otevření, více naslouchat. Koni i sami sobě. Zklidníme svou mysl a jsme najednou jen my a kůň. A v tomhle okamžiku to právě začíná fungovat.

Za ty roky s koněm zažijeme neskutečné množství různých situací, které náš vztah neustále posunují a upevňují. Situace hrozivé, kdy na poslední chvíli odvrátíme katastrofu či zranění, ať už pro nás nebo pro koně, většinou pro oba. Někdy situaci zachráníme více my, někdy více kůň ale většinou oba společně. Protože vždy jsme v tom společně. Tolikrát se strachujeme o jeho život a zdraví v případě nenadálých událostí, úrazů a nemocí. Je to přeci náš parťák a milujeme ho. A kůň to ví a dokáže nám oplácet stejnou mírou.

Tyhle okamžiky strachu nám vždy bohatě vykompenzují chvíle, kdy kůň za námi sám přijde, šťouchne do nás čumákem nebo nás oblízne jazykem. Chvíle kdy se spolu touláme krajinou, ať už na jeho hřbetě nebo po jeho boku. Chvíle, kdy kůň reaguje na naši myšlenku, bez udidel a otěží. Chvíle, kdy cítíme opravdové štěstí a lásku v podobě, jakou nám může dát jen kůň. Chvíle, kdy kůň naprosto ví, že se cítíme pod psa a prostě jen je vedle nás. Vnímá naše smutky a strasti, až se naše břemena pomalu vytratí a my v přítomnosti koně úplně zapomeneme, že nás něco tížilo a je nám zase fajn. Terapeutický vliv koně na psychiku člověka je již dávno prokázaný a i z vlastní zkušenosti mohu říci, že když mi bylo vždycky nejhůř, kůň mne nikdy nezklamal. Vždy mne přivedl na jiné myšlenky. Kůň je totiž opravdu jednou z těch nejlepších terapií na světě 🙂 A v tomhle jsou obzvlášť staří koně mistři, jejich klid se na nás přenese, i kdybychom nechtěli. Moudrost starých koní je až magická a posvátná.

Tak možná už trochu tušíte, proč mám starého koně 🙂